Korat (Nakhon Ratchasima)

Zážitky jednoho odpoledne a večera v turisticky téměř nepoznamenaném thajském městě. Kdybyste hledali město Korat na mapě, asi byste neuspěli, protože se ve skutečnosti jmenuje Nakhon Ratchasima. Tenhle název se ale skoro nepoužívá, v Thajsku mu nikdo neřekne jinak, než Korat.

Korat není turisticky příliš zajímavý. Vlastně zajímavý je a to tím, že tam žádní turisté nejezdí. Přesto se vám může stát, jako se to stalo mě, že se tam prostě nějak octnete.

My jsme se tam na dva dny zastavili, když jsme z Lopburi, města opic, mířili do národního parku Khao Yai.

V Koratu se anglicky nedomluvíte

První kontakt s Koratem byl hrozně vtipnej, protože jsme zjistili, že v tomto městě nikdo neumí ani slovo anglicky a když říkám ani slovo, tak myslím ani slovo. Pak k nám někdo najednou přiběhl a začal volat „English, English!?„. Sice taky anglicky neuměl, ale táhnul nás přes půl města k někomu, kdo, jak jsme s posunků rukama pochopili, anglicky umí. Ale když jsme k němu konečně dorazili, vypadlo z něj akorát „Hello“ a dál už taky nic 🙂

Abyste si to špatně nevykládali, nám o tu angličtinu až tak nešlo. Nejsme američani, abychom očekávali, že každý anglicky umí. Ale proč nás ten týpek táhnul přes půl města, to do dneška nechápu.

V Koratu je snad jen jeden guest house

Díky tomu, že sem skoro nikdo nejezdí, tak tady na nějaké návštěvy nejsou zařízeni. Po dlouhém hledání, jsme našli snad jediný guest house ve městě. Paní domácí samozřejmě neuměla anglicky, ale měla ceny i všechny potřebné informace, napsané na cedulkách, které nám postupně ukázala. Ukázala nám také knihu návštěv, z které jsme vyčetli, že poslední turisti před námi, tu byli před 3 týdny!

Hledání nádraží

Tohle bylo taky vtipný. Nevěděli jsme, jak se Thajsky řekne vlak. Takže když jsme se ptali kolemjdoucích, kde je nádraží, tak jsme různě předváděli mašinku, malovali lokomotivy apod. Místní lidé byli hrozně vstřícní, ochotní a měli dobrou vůli nám poradit. Ovšem fakt, že jsme pak skončili v noci, v úplný pustině za městem, kde nás přepadla smečka divokých psů, si dovedu vysvětlit jen tak, že sami nevědeli, kde to nádraží je.

Smečka divokých psů

Železnice tam nakonec byla, ale nádraží nikde. V dálce ale svítilo světýlko, tak jsme se vydali tím směrem a nakonec nádraží skutečně našli, ale podél trati byla taková vysoká tráva, kde jsem neměl vůbec dobrý pocit, protože už byla tma a neviděl jsem kam šlapu. Navíc jsme tam vlezli do rajonu již zmíněné smečce psů. Oni by si asi netroufli nás vyloženě napadnout, ale radost z nás neměli a my z nich taky ne.

Po cestě zpět jsme proto dali přednost méně romantické, ale za to bezpenější cestě po ulici. Nechápu, proč nám tuhle cestu neukázali místňáci rovnou.

Noční trh s jídlem

A protože jsme měli hlad, stavili jsme se ještě na nočním trhu, něco zakousnout. Výběr byl velkej – dostatek dobrého jídla je i v turisticky nepoznamenaných oblastech.

Pozor had

Tím ovšem večer v Koratu nekončil. Zlatý hřeb nás teprve čekal, když jsme se vraceli do guest housu. Úplně normálně na ulici ve městě, lez po chodníku jedovatě zelený had (tzv. Green Snake). Naštěstí jsem si ho všimnul a zarazil jsem se asi metr před nim. Ještě si pamatuju, jak poznamenal: „Když tady na chodníku lezou hadi, nechci ani pomyslet, co bylo v tý trávě u železnice…“.

No a to všechno se odehrálo během jednoho večera 🙂 V Koratu jsme pak spali ještě jednu noc, protože další den jsme se vypravili do khmérských chrámů Prasat Hin Phimai a vrátili se až za tmy. Teprve další den jsme vyrazili do národního parku Khao Yai.