Začíná svítat a my přijíždíme nočním expresem do Surat Thani. Hned se nám daří sehnat bus do národního parku Khao Sok, kde chceme opět podniknout nějakou výpravu do džungle. V poledne jsme tam.
Setkání s pralesním průvodcem
U autobusu už čeká Toy (můj pralesní průvodce z loňska), hned se ke mě hlásí a ptá se, jestli jsem mu včera volal. Říkám, že ne. Vzápětí se objevuje německý páreček, který Toye rovněž zná a vysvětlí se, že mu volali oni. Bydlíme všichni u Toye na zahradě, kde má bungalovy pro hosty, kteří s ním chtějí do pralesa.
Základna v divočině
Takže jsme čtyři Jirka, Randolf, Katarina a já. V předvečer výpravy sedíme s Toyem na verandě, popíjíme pivo a probíráme, kam pojedem. Katarina s Randoflem už na jižní straně jezera byli, já také, takže chceme vyrazit tentokrát na severní stranu, která už je vlastně za oficiální hranicí národního parku a Toy té oblasti říká Wildlife (divočina). Je to tak označeno i na mapě.
Je tu podobná základna, jako na jihu – plovoucí chatrče, přivázané ke břehu, před každou chatrčí petrolejka, jen v hlavní společenské chatrči je zářivka napájená z autobaterie, kterou občas dobíjí z dieslagregátu. Z této základny se pak podnikají menší výpravy do přírody.
Do džungle
Na menší lodi vyrážíme s Toyem a jedním rangerem na jezero. Jezdíme podél břehu a hledáme zvířata. Džungle ale není zoologická zahrada. Kdo čeká zvíře za každým stromem, bude zklamán. Je potřeba je hledat. Zvířata jsou plachá a mají výborný čich. I krém proti slunci, či repelent, může být důvod, proč nic neuvidíte. Z jezera vidíme různé ptáky a na stromech opice – hlavně makaky. Gibony jenom slyšíme, ti se moc neukazují.
Pak přistáváme a jdeme dál pěšky. Pralesní stezky v těchto končinách nejsou. Každou výpravu ze základny podnikáme podél nějaké říčky, která se do jezera vlévá, a která nám po většinu času slouží zároveň jako jediná cesta. Brodíme se po kolena ve vodě, protože džungle je tu většinou neprostupná. Občas využíváme nánosy písku a kamení, občas jsou tu stezky prošlápnuté od zvířat. Řeka je také spolehlivým způsobem, jak najít cestu zpět ke člunu.
Pijavice
Je tu extrémní množství pijavic. Je potřeba stále kontrolovat nohy a boty a sundavat je, než se zakousnou. Když se přisají, ještě jim pár minut trvá, než se prokousnou skrz. Důležité je, moc se nezastavovat. Stačí se zastavit kvůli fotce a můžete obírat. Ve vodě nejsou. Nejvíc jich je v takovém to mokrém napadaném listí. A zajímavý poznatek: Pijavice se neplazí, ale „chodí“ a to velmi rychle (5-10 cm/s).
Noční výjezd na jezero
Vracíme se na základnu. Po večeři, kdy už je tma jak v ranci, opět vyrážíme na jezero. Jezdíme podél břehu a silným světlometem hledáme zvířata. Můžete být klidně 100 m od břehu a těm zvířatům úplně zasvítí oči. Potom vypnout motor, přepnout na pádla a potichu se přiblížit. Nacházíme jeleny (big dija), srnky (dija), něco malého chlupatého (mao dija – doslova „kočkojelen“). Před půlnocí se vracíme na základnu a po cestě jednom stromě, který ční z vody nacházíme spícího orla – parádní podívaná.
Ráno vyrážíme bez Němců. Mají prý dost pijavic a chtějí na jezeře chytat ryby. Jedeme na jezero jen ve čtyřech (Jirka, Toy, jeden ranger a já). Z lodě slyšíme v porostu divokého buvola. Nevidíme ho, jen slyšíme. Po chvíli zaplouváme do jedné říčky a pokračujeme pěšky proti proudu.
Stopování slonů
Po čase nacházíme sloní stopy. Nejprve ho chceme stopovat, ale ze stop zjišťujeme, ze není sám. Má s sebou slůně. Měníme směr jinam. Divoký slon s mládětem by mohl byt velký problém. Jediný způsob, jak ho zahnat je výstřel z pušky do vzduchu a tu s sebou nemáme. Před slonem se špatně utíká. Musíte utíkat do kopce, to je pomalej. Jinak je to jako tank – lézt na strom nemá smysl.
Zvuky ve křoví
Po půlhodině hodině slyšíme ze křoví podivné zvuky. Prý to může být cokoliv. Toy si myslí, že je tam medvěd, ale není si jistý. Posunky nám ukazuje, ať zůstaneme tady a jsme potichu. S druhým rangerem se plíží k místu, odkud jde zvuk. Pak nám na dálku naznačuje kly nebo rohy – nevíme jestli myslí slona nebo buvola, každopádně víme, ze to není medvěd. Stojíme přikrčeni, po kolena v řece a s napětím očekáváme, co to bude zač.
Možná někdo blbě šlápl nebo se prostě změnil vítr, a zvíře se polekalo. Poklidné chrčení se změnilo v ryk, a z houští vyběhla dvě divoká prasata. Takové divočáky jsem ale ještě neviděl. Každý velký jako mládě nosorožce, kly jak mamuti, proběhli asi 2 metry od našich průvodců a běželi korytem řeky přímo k nám. Ve zlomku vteřiny jsem už nestál v řece, ale visel jsem na stromě břehu. Jirka se schoval za velký trs bambusu.
Prasata proběhla kolem nás a zmizela v džungli. Hned za nimi přiběhl Toy, který se bál, jestli se nám něco nestalo. Když mě viděl na stromě, tak se smál, až se za břicho popadal a ptal se, jestli jsem je stačil vyfotit. Vtipálek 🙂 Po cestě zpátky jsme viděli malého varana, jak plave v jezeře.
Cesta zpátky
Odpoledne, když všichni odpočívali na základně, jsem si udělal soukromou vyjížďku bez motoru, jen s pádlem.
Pak jsme se rozloučili s místními rangers, a s Toyem vyrazili lodí zpět. Po cestě jsme ještě pozorovali tlupu opic, vylezli na malý vodopád a koupali se v jezeře v nádherné laguně uprostřed vápencových skal.
A když jsme se vrátili do vesnice, přespali jsme ještě u Toye a ten nám večer na rozloučenou upekl rybu.
Přehled výprav do národního parku Khao Sok:
- Prosinec 2004 – jak to všechno začalo
- Říjen 2005 – na sever jezera
- Květen 2007 (zatím nebuplikováno)
- Listopad 2013 (zatím nebuplikováno)
Když se mě někdo zeptá, co se mi v Thajsku líbilo úplně nejvíc, tak řeknu deštný prales Khao Sok. V průběhu let jsem tam podnikl 4 výpravy, na kterých jsem zažil pokaždé něco jiného. Nemohu zaručit, že během jediné výpravy uvidíte totéž, ale mohu zaručit, že se vám Khao Sok bude líbit.